Untitled Page

Úvodem chci říci, že už je mi jedenasedmdesát let a že skoro až donedávna jsem si víceméně 'hleděl svého' – no staral se sám o sebe a užíval si snad i zaslouženého důchodu tady na Floridě. A také před asi deseti lety jsem si zaregistroval internetovou doménu slintak.com, ale nechal jsem ji nevyužitou. Tak nějak jsem si myslel, že vytvořeni domény je dobré pro obchodní reklamu, pro informační a osvětové účely, ale pro soukromé účely jsou stránky na internetu dobré snad pro osoby, co by si rády vypěstovaly svůj 'kult osobnosti'. Toto jsem si myslel až do dne, než vyšla v česku kniha od K. Pexidra 'Jak žít'.

Kniha je popsaná autorem jako „ . . . lireratura faktu, kde nic nebylo vymyšleno, vše do puntíku odpovídá skutečným dějům, událostem,
situacím . . . Ústřední postavu představuje žena, matka tří dětí, inteligentní a harmonická osobnost . . .“ Ta žena se v knize jmenuje Anna a je to moje bývalá manželka. Další ústřední postava v knize je Franta a to jsem já. Kamarád, který tu knihu četl, než jsem se já o ní dověděl, mne na ni upozornil s tím, že „ . . . radil bych ti, aby's to to raději nečetl“. Ale to dobře nešlo. Samozřejmě jsem si musel knihu přečíst, ale nemohu dost dobře popsat moje pocity, které jsem při čtení měl. Vulgárních slov nepoužívám a slušné slovní obraty by nikdy moje pocity nevystihly i kdybych to říci, pomocí slušných slovních obratů, uměl.

Totiž:   Kniha 'Jak žít' je všechno možné, jen ne literaturou faktu. Tato kniha je chorobným výplodem
             psychicky nevyrovnané osoby, Anny Maříkové, dříve Slintákové. Použil jsem výraz 'psychicky nevyrovnaná
             osoba'. Podívejte se na to mýma očima. Kdo vědomě a prokazatelně lže o sobě nebo o druhých, o takovém
             člověku říci, že je psychicky nevyrovnaný, není vůbec přehnané. S touto definicí musí snad každý souhlasit.

V této situaci mne napadlo, že bych mohl využít mých internetových stránek pro svou vlastní obranu, protože v knize 'Jak žít' jsou události ne jenom zkreslené a překroucené, ale jsou podány nepravdivě s úmyslem některé osobnosti 'vylepšit' a jiné poškodit, pošpinit a já kategoricky popírám lživé výroky o mě a lživé popisy událostí, které se týkají mé osoby. Všechno, co píši na mojich internetovách stránkách je protiváha knihy 'Jak žít', ať už je to popis mého radioamaterství, stavba mé lodičky Berušky, pohovor na téma 'vaření', popis života na Floridě nebo tento pokus o rozbor knihy 'Jak žít'. Za všechno, co píši, mohu dát tak zvaně ruku do ohně a doslova vybízím případné čtenáře, najdete-li v tomto mém psaní jakoukoliv, třeba sebemenší, nesrovnalost, napište mi a já tu nesrovnalost napravím, popřípadě se za ni omluvím. Tak, jak by se měla omluvit Anna Maříková a spisovatel Karel Pexidr.

Všechno, co píši na mých internetových stránkách, píši tak, abych se nikdy nemusel bát podívat se komukoliv rovně do oči. Tady mluvím o čestnosti, lidském charakteru a vy určitě se mnou souhlasíte, že 'podívat se komukoliv rovně do očí' nemůže udělat někdo, kdo prokazatelně lže a z tohoto důvodu to nemůže udělat ani Anna Maříková, moje bývalá žena. Abych to upřesnil, Anna neříká v knize nepravdy jenom o mně. Říká nepravdy o sobě (to by mohla být její věc), o svých rodičích, sourozencích, svých dětech(!), rodné vesnici, zkrátka o všem, čeho se dotkne, dokonce i o Josefu Václavu Sládkovi(!) a o poutních místech jako jsou Provodov a Hostýn.

Zbývá mi zdůvodnit, proč se vůbec namáhám odpovídat na lživá obvinění v knize autora tak asi třetí nebo i horší kategorie. K. Pexidra takto hodnotím podle četných slovních a gramatických chyb, které má autor v knize a které v knihách zásadně být nesmí a podle toho, jak zachází s fakty.

Annu budu pro tento účel dočasně nazývat znovu Andulkou, tak jak jsem jí říkal asi dvaatřicet let. Poznal jsem ji zjara před mojí maturitou, řekněme zrovna, když jsem dorůstal do dospělosti a od našeho prvního setkání jsem byl ztracený pro celý okolní svět. V té době, aniž bych si toho byl vědom, vytvářel jsem si představy o rodině, asi tak po vzoru rodiny ve které jsem sám vyrůstal, rodiny vytvořené mými rodiči pro mne a moji sestru. Dobře jsem už tehdy věděl, co pro nás znamenala druhá světová válka, co pro nás rolníky znamenal osmačtyřicátý a potom třiapadesátý rok, jak nás tlak pro vstup do JZD zatlačil doslova na okraj hladomoru, ale přesto dnes, s odstupem času vím, že jsem prožil šťastné dětství a to jen a jen díky mým rodičům. Divíte se tedy, že (znovu, aniž bych si toho byl vědom) pro svou budoucnost a pro svou budoucí rodinu jsem chtěl být takovým rodičem a partnerem, jakým byl můj tatínek a jakým byla moje maminka.

Andulku jsem poznal před maturitou a svatbu jsme měli druhý den po mé promoci v Praze. Po svatbě jsme odešli na karlovarsko, kde Andulka dostala místo na keremické průmyslovce a já zase začal pracovat na umístněnku na školním statku v Dalovicích. Dám vám nahlédnout do mého maželství a do mé rodiny, když vás nechám přečíst si dopis, který pro mne Andulka napsala v karlovarské nemocnici, kam ji asi za tři roky po naší svatbě převezli s akutním případem ledvinových kamenů. Byla krátce po narkóze a tehdy mi otevřela své srdce tak, že po dalších asi čtyřiadvacet let jsem ji viděl jen ve světle tohoto jejího dopisu. Nedivte se ani, že jsem si jej vzal do emigrace jako upomínku, jak pěkné by věci mohly být . . . .

(Kopii dopisu dopisu přikládám v příloze, ale některé pasáže jsou na kopii už nečitelné.)

        „Moje lásko, kolik nám zbývá ještě dní? Využijeme je hezky viď. Budeme žít rozumně. Ani nevíš, jak se teď stydím za některé své
        chování. Nebyly to světoborné hříchy, ale moc mě mrzí, když si vzpomenu, že jsem někomu ublížila, nebo ho zarmoutila. Moji babičku,
        maminku a nejvíc Tebe. Proč musíme nejvíc ubližovat člověku, který je nám nejblíž a nejmíň si toho zaslouží. Kolikrát jsem Tě urazila,
        kolik zlých slov jsi ode mne slyšel. Moc toho lituji. Možná Ti ještě někdy něco podobného řeknu, ale věř že povaha – prudká se těžko
        mění. Věř však, že tě budu mít pořád ráda. Někdy je mi proti mysli něco udělat. Myslím, že si tím zadám, hloupé – vím, ale nemohu za to.
        Mám pocit, že ani ty nebudeš dlouho zdravý. Ty cesty autem, zima a špatně jíš. Otěcko, můj zlatý hochu, viď že se budeme mít pořád
        moc rádi a všechno spolu zdoláme. Jsem na Tebe hrdá a vím to určitě, že se budeš dobře učit a že něčeho pořádného dosáhneš. Ale když
        ne, asi to na věci nic nezmění. Nikdy bych nevěřila, že jsem schopna takovýho citu. Jsem šťastna, že jsem si vzala právě tebe, můj, můj,
        můj miláčku zlatý, Ty a naše děti. Rozdala bych se pro Vás. Točí se mi ještě hlava, nevidím téměř co píši, ale musím napsat co tak silně
        cítím.
        . . . . . .
        Miluji své děti neskonale, ale tebe moc, moc že si to ani neumíš představit. Nebylo tomu tak vždycky. Byla jsem sobec, ale poslední dva
        roky jsem se změnila a teď ještě víc.
        . . . . . .
        Je to nádherný pocit, mít tak rád. Naše děti mám ráda, protože jsou Tvoje. U Martínka pozoruji některé tvé sklony. Jsem moc ráda.
        Snad i Verunka podědí tvoji rozvahu a vytrvalost. Ty vlastnosti já nemám (ale snažím se).“

Co k takovému dopisu dodat? Přečtěte si také dopis paní Maříkové, adresovaný mojí bývalé ženě a který najdete z d e. Z těchto dopisů můžete poznat, jaká v podstatě byla moje první žena a ani vás asi nepřekvapí, že se později se mnou rozvedla, nebo že nechala vyjít knihu 'Jak žít'. Počínaje rozvodem, Andulka pro mne přestala být Andulkou a nadále je jen, v životě a v tomto psaní, 'mojí bývalou ženou'.

V knize 'Jak žít' si moje bývalá žena dává záležet na tom, aby náš rozvod popsala jako rozchod dvou lidí, které už společné zájmy a rodina ani moc nebaví. Nic není tak vzdálené pravdě, jako toto. Můj vztah k Andulce a k rodině jste poznali z jejího dopisu a ten vztah se až do našeho rozvodu nezměnil. Ale byla to moje bývalá žena, která si našla v roce 1989 nového partnera, Baba Maříka. Ten byl v té době také ženatý. Odstěhovala se už před naším rozvodem za ním do Kalifornie, kde spolu bydleli ve společném bytě. O dopisu paní Maříkové a o jejím novém partneru v knize 'Jak žít' není ani zmínky.

A že lhaním se nic nedosáhne jsem se nejlíp přesvědčil při rozvodu s Annou. Kdyby přijala rozdělení majetku tak, jak to měla na mne připravené a jak jsem vše bez podmínek přijal, rozvod by skončil tím, že by Anna vlastnila nejméně 80% našeho majetku a celý rozvod by skončil ve dvou měsících. Ale ne! Anna si přivedla na mne právníka s novými většími požadavky, já jsem tím pádem dostal nůž na krk, musel jsem si také sehnat právníka, a všechno se rozjelo. Začalo to v září 1989 a skončilo v dubnu 1995. Skončilo to proto, že se soudce téměř do nepříčetnosti rozčilil poté, co Anna nesrovnalosti v jejím účtování vysvětlila tím, že ona přece počtům nerozumí a moje právnice ji pak přiměla před soudem k přiznání, že:

- její původní profese je učitelka na střední škole,
- vystudovala universitu, obor matematika,
- na střední škole vyučovala matematiku.

Tato scéna je zapsaná v soudním zápisu a dá se ověřit.

To na soudce zapůsobilo tak, že celý proces pak skončil v deseti minutách s rozhodnutím, podle kterého mně připadlo asi 75% majetku především proto, že celý náš dům v Ann Arboru soud přiřknul mně. Poučení - lhaní u soudu se nevyplácí - viz dále.

Asi v polovině procesu soud předal celou záležitost do arbitrážního řízení. Rozhodnutí arbitra je psáno anglicky a nedávám jej na tyto stránky. Ale na požádání jej předložím. Pamatujte si, že v tomto dokumentu žalobkyně (Plaintiff) je Anna Slintáková a obhájce (Defendant) je František Slinták. Dokument je dlouhý, ale stojí za přečtení, především podtržené části, které překládám do češtiny v příloze I. Vychází najevo, podle slov arbitra, podvodné jednání žalobkyně a jejího galána (Bab), její nečestnost, podezřelost všech jejich dokladů, jejich nespolehlivost, nehorázně přehnané ocenění domu, její ještě nehoráznější ocenění lodi, atd., atd. Ve zprávě arbitra nenajdete jediný negativní výrok týkajicí se Františka Slintáka. Při této příležitosti si vzpomeňte, jak Anna sama své obchodní transakce a sama sebe v superrelativech popisuje v její knize. V knize ale nepíše, že asi 40 % jejích obchodních transakcí mělo dohru u soudu, zřejmě ze stejných příčin, uvedených výše (nečestnost, podvodné jednání, podezřelost dokladů, nespolehlivost dokladů, atd.).

Stojí za zmínku, že Anna Slintáková pro celé rozvodové řízení používala, jednoho po druhém, celkem čtyři právníky, kteří ale také, jeden po druhém, od ní utekli, v jednom případě za velmi hlasitého prohlášení, které slyšela celá soudní předsíň “ . . já si od vás dál nalhávat nenechám”.

Zpráva arbitra je velmi ‘umírněná’ v porovnání s jejím (arbitr byla paní) závěrečným proslovem. V něm se do Anny ‘obula’, že by si od ní ‘ani prašivý pes nic nevzal’. Celá scéna byla velmi trapná, já se doslova za mou ženu styděl a všichni ostatní viditelně též, a ona? Zarytě a drze se dívala na všechny kolem. Toto prý dělávala, když byla malá, několikrát říkala její maminka.

V tomto bodě už můžete posoudit osobnost Anny podle předložených dopisů, soudního rozvodového řízení a arbitrážní zprávy (skutečnost) a porovnat osobnost Anny s jejím popisem samy sebe v knize 'Jak žít' (fantazie - 'literatura faktu').

Vraťme se k té knize. Josef Zemek, synovec mé bývalé ženy, v jeho internetovém komentáři uvedeném na stránkách http://knihy.abz.cz/prodej/jak-zit, k vydání knihy podotýká „ . . . . to se nemělo stát“ a dále říká, že v knize „nic pěkného nenašel“. A to je její příbuzný! Pokusím se předložit seznam chyb, omylů a nepravd uvedených v knize takto:

Dovolte mi ještě říci, že osoby v knize jsou skutečnými osobami, které já identifikuji následovně: Anna je moje bývalá manželka, já jsem Franta, Martin, Veronika a Petr jsou moje děti, Bab je nynější manžel Anny, atd., a tak je i já nadále budu nazývat.

Strana    Text v knize                                                        Komentář                                                                                                     x
7           Autor cituje úryvek z básně, kterou připisuje        Správně jde o úryvek básně od Svatopluka Čecha (!!!) (Toto spisovatel Karel
             Josefu Václavu Sládkovi                                      Pexidr nevi?)

7           Otrhávání podlístků                                              Je uveden nesprávný vinařský termín. Vlčnovští vinaři tomu říkají oplévání.

10         Vlčnovan                                                             Obyvatelé Vlčnova si sami hrdě říkají vlčnovjané. Viz 'Chlapci vlčnovjané, majú
                                                                                        koně vrané, košulenky tenké, . . . atd.'

11         Lán polí - identifikace vlastnictví půdy                   Rodina Anny vlastnila necelých 6 ha půdy. 34,5 ha nevlastnil ani ten největší
             rodiny Zemkovy ve Vlčnově - 34,5 ha                   sedlák ve Vlčnově.

11         Obchodoval se zemědělskými stroji                      Tato zmínka se týká i mne. Bylo mi asi 12 let, když tatínek koupil žačku, stroj na se
             (popis činnosti otce Anny)                                    sekání trávy, jetele, obilí, atd. Nepamatuji si značku stroje, jen vím, že to byl stroj
                                                                                         velmi nekvalitní a poruchový s porovnánim se stroji jiných sedláků a nesloužil nám
                                                                                         dobře. Tatínek se nejednou vyjádřil dost nelichotivě o koupi a o zprostředkovateli
                                                                                         koupě. Já jsem si na agenta pamatoval a dost mne zarazilo, když jsem ho potkal
                                                                                         později jako otce mé dívky. Až mnohem později jsem dal do souvislosti Annu, a
                                                                                         jak ji ohodnotil arbitr při rozvodovém soudním řízení, a agenta našeho žacího stroje
                                                                                         v Nivnici.

11        Zakládal ovocné sady - snad tisíce stromů              Nikde ve Vlčnově jsem neviděl sad o tisících stromů. Za stodolou měli Zemkovi
            (popis činnosti otce Anny)                                     typické vlčnovské humno a v něm možná 50 stromů. Dalších asi 40 stromů měli ve
                                                                                         vinohradu - asi tolik, co měli všichni kolem.

19        Stovky krásně srovnaných knih se                         Nikde na půdě u Zemků se netetelily stovky krásně srovnaných knih.
             tetelily na půdě.

19        Anna popisuje svou práci ve žních (*).                   Neříká se 'sbírala' obilí, ale 'odbírala'. Že maličkost? Ne pro nás, co jsme vyrostli na
            Taťka švihal kosou jako o závod - Anička -          hospodářství. Byl jsem při tom, když se popisovaná událost stala. Byly prázdniny, já
            sbírala obilí - tíměř mu ani nestačila.                       byl samozřejmě ve Vlčnově, kde se zrovna chystali 'do ječmeňa'. Nabídnul jsem se,
                                                                                        že bych mohl jít také kosit, ale setkalo se to s určitou nedůvěrou se strany 'taťky'
                                                                                        ve smyslu ty to přece nemůžeš umět! Ale nakonec se šlo. Otec Anny, její matka, Anna, já a Jarka, sestra Anny. A víceméně všichni čekali, co se stane - jak to já nebudu umět. Jak se slušelo, první sekl otec Anny a její maminka mu odbírala. Já jsem chvíli čekal, až bude misto pro mne, ale nemohl jsem si nevšimnout, jak otec Anny "švihal kosou jako o závod", jak ječmen, místo aby byl pokladený na stranu, tam byl 'poházený' a jak maminka ho napřed pracně rovnala a teprve potom ho odbírala. Pak jsem začal sekat já. Séci kosou jsem uměl a v té době jsem kosu ovládal skoro tak virtuozně, jako můj tatínek. Ječmen jsem pokládal na stranu tak, aby se snadno dal odbírat, jenže moje odkladačka byla Anna a ta místo couvání při odbíraní postupovala dopředu, po hrstích jednou rukou ječmen sbírala a postupně kladla na povříslo. Kosák (srp), důležitý nástroj odkladačky, vůbec nepoužívala, ten jí jen očividně překážel. Při takovém způsobu práce mně samozřejmě nestačila. Bylo vidět, že to dělá poprve, že to neumí a ani se nesnaží třeba se podívat na svou matku, aby se to naučila. První, kdo to nevydržel byla Jarka, řekla Anně nech mne odbírat a ty běž raději vázat snopy. Pak Jarka, tehdy možná dvanáctiletá, začala odbírat za mnou a kupodivu odbírala velmi zručně. Druhý, kdo to dál nevydržel byla maminka Anny. Po krátkém čase se zastavila, chvíli neříkala nic, ale potom to, co řekla svému muži, si pamatuji dodnes. "Viš, kolik práce by's mně za ty všecky roky ušetříl, kdyby sa's naučíl séct obilé tak, jak seče Franta?" To byla upřímnost a otevřenost, která mne velmi překvapila a kterou jsem nečekal (**). Otec Anny neuměl zacházet s kosou, což bývala pýcha každého hospodáře a Anna neuměla odbírat, což bývávala pýcha každé hospodyně.

V této souvislosti bych se rád zmínil o mamince Anny. Paní Zemková je vzácná žena. Pracovitá, dobrotivá a laskavá, zdatná hospodyně, žena která byla nadmíru trpělivá a obětavá a která si nezaslouží neupřímnou a přehnaně nehoráznou chválu (včetně těch 34.5 hektarů), jakou na ni 'nakydala' Anna v knize 'Jak žít'. Já si považuji za čest, že jsem ji poznal a mohl jí po asi sedmadvacet let říkat 'mami' tak, jak jsem říkal mé mamince.

Tak jsem se pracně dostal až na stranu 19 knihy a to, když jsem si všímal jen těch největšich nehorázností. Co dál?

Víte co? Nemá významu snad donekonečna vyjmenovávat jednotlivé nehoráznosti – snad nenajdete jedinou stánku knihy, kterou by jste mohli pominul bez komentáře. Pro mne pokračovat dál je jako brodit se hlubokým bahnem se strachem, že to bahno mne každou chvíli pohltí. Nemůžu ale pominout několik velmi osobních nepravd týkajících se mé osoby.

Na str. 52 knihy 'Jak žít' Anna popisuje, jak se rozhodla emigrovat a poznamenává, že Franta se váhavě připojil. Bylo to přesně opačně. Byl
                 to Franta, kdo navrhl emigraci a byla to Anna, která návrh dost rychle schválila.

Na str. 132 Anna popisuje, jaké obrovské problémy měl Franta se spouštěním své lodi na vodu. "Který rarach se pověsil Frantovi na paty,
                který pekelný duch mu nedopřál, aby se těšil z konečného zdaru?"

                Když Franta spouštěl Berušku na vodu, Anna u toho nebyla. Frantovi v té době pomáhala jeho paní Anička. Schválně se podívejte
                na moje stránky o Berušce. Že by to byla bledá zavist od Anny takto plivnout po zdárně dokončeném dílu, jen proto, že jí nebylo
                dopřáno se na Berušce s Frantou plavit a s Frantou se z ní radovat?

Na mnoha stránkách Anna zdůrazňuje svoje ambice na matematickou vědeckou kariéru.

                - Už jsem se zmínil o ostudě, kterou si Anna trhla před soudcem při rozvodu. Vzpomenňte si, tehdy tvrdila, že počtům
                  nerozumí. Dovedete si vůbec představit, že profesorka matematiky u soudu pod přísahou řekne, že nerozumí
                  matematice? To chce notnou dávku odvahy, asi takovou, jaké je třeba pro napsání knihy 'Jak žít'.

                - Anně v Olomouci na matematické fakultě nebylo dovoleno promovat s ostatními studenty protože neudělala závěrečnou zkoušku.
                  Teprve, až po prázdninách závěrečnou zkoušku zopakovala, mohla promovat. Té promoce jsem se já zúčastnil spolu s jejími
                  rodiči.

Na str. 135 Anna mluví o své a Frantově touze létat, přivedené až do úspěšné pilotní praxe, jinými slovy říká, že měla pilotní průkaz.

                Franta získal pilotní průkaz v Praze i v USA. Anna se přihlásila v Olomouci do Svazarmovského leteckého kurzu, ale všechno její
                úsilí skončilo t.zv. 'seznamovacím letem'. Anna pilotní průkaz nikdy nezískala.

Dovolte mi říci jen několik slov o mojich dětech, Martinovi, Petrovi a Veronice. Dlouho mne mrzelo, že jsme je v Americe nenaučili pořádně česky. Domluví se, ale skoro nic si česky nepřečtou. Ted' už mě to nemrzí. Kdyby si byli schopni přečíst knihu 'Jak žít' a přečetli si tam do nebe volající nesmyslné vychvalování každého z nich, do nejdelší smrti by se za to styděli. Tak to mají aspoň ušetřené! Stejné platí i mojich vnoučatech.

Když se podívám zpět na to co jsem zatím napsal a zamyslím se nad tím, mám z toho mnoho různých pocitů, ale vůbec ne radost z ‚dobře vykonané práce‘. Věřím také, že po tom co jsem napsal i vy jste přesvědčeni, že Anna Maříková neříká pravdu ve své knize. Pravdu neříká Anna Maříková a lži po ní opakuje Karel Pexidr. Navíc Karel Pexidr tyto lži publikoval a tím pádem zveřejnil a přitom tvrdil, že mluví pravdu, že publikuje fakta. Za starých časů se tomu říkalo nactiutrhání a to bývávalo trestné, ale které v naší moderní době se už netrestá. Lži říkají lidé bezcharakterní. Tudíž bezcharakterní je i Anna Maříková a Karel Pexidr.

František Slinták, prosinec 2009
(fslintak@hotmail.com)

Poznámka: Seznam "kopanců" v knize 'Jak žít' (jen těch nejnehoráznějších) je uveden v Příloze II.

(*)    Doslovný citát z knihy je následující: "Taťka reagoval po svém. V době žní se se zachmuřeným čelem s několika pomocníky sám vydával
                                                                do polí a ukazoval, jak dovede zabrat. Švihal kosou jako o závod. Anička, když jednou při něm
                                                                sbírala obilí a vázala snopky - a to je práce přece jen méně náročná na rychlost a razanci pohybu -
                                                                téměř mu ani nestačila."

          Porovnejte, jak stejnou událost popisuje Anna a jak ji popisuje Franta (viz Frantovo vysvětlení k události ze strany 19 v knize)!

          Stejným způsobem Anna popisuje každou událost v knize, ať jde o příhody z jejího dětství, ze studií v Olomouci, nebo příhody z
          emigrace. Všechny události Annou popisované jsou buď překroucené k nepoznání nebo doslova vymyšlené! A jestli vás to stále ještě
          baví, podívejte se na Přílohu III. Franta tam popisuje některé aspekty jeho společné domácnosti s Annou, které dále objasňují vztah
          Anny k té domácnosti včetně vztahu Anny k jejím dětem.

(**) Dívám se, co jsem napsal a najednou mne to doslova bouchlo do očí. Vždyt' toto je ta pravá boží spravedlnost! Já jsem se naučil séci
         kosou především proto, že náš žací stroj byl poruchový a já musel s tatínkem ve žních celé dny rukama kosit obilí, místo abych kočíroval
         páru koní zapřažených do stroje. Pak agent, od kterého jsme stroj koupili, před všemi zapochybuje o mé schopnosti kosit kosou. Ale
         ukáže se, že je to on, kdo neumí s kosou zacházet a jeho vlastní žena mu to vyčte před jeho vlastními dětmi. A najednou mne také
         napadá - vzpomínáte si na dopis staré paní Maříkové ve kterém prorokuje " . . . vynahradí Vám to osud, který nikomu nic
         neodpustí . . . "