Untitled Page

Ten chlapeček na obrázku vlevo - to bych mohl být já. On tam klepe na starobylý telagrafní klíč a zřejmě posílá morzeovkou zprávu někomu, koho on asi ani nikdy nepotká a nebo někomu, kdo by mohl být možná i jeho dobrý kamarád. Myslíte, že toto už teď nikdo nedělá? I dělá. Já to stále dělám.

Jmenuji se František (Franta) Slinták a zapálil jsem se pro všechno elektrické a potom elektronické, když mi bylo asi jedenáct. Zmínil jsem se o tom, že jsem vyrostl na malém hospodářství v Nivnici v Československu (nyní v České Republice)? Můj první projekt byl domovní zvonek nebo lépe bzučák popsaný ve starém skautském časopise. Podle instrukcí jsem měl mimo jiné spojit dohromady dva malé bronzové plíšky a tak jsem se vydal k místnímu kováři, aby mi je svařil. No on se nejprve rozesmál na celé kolo, řekl, že on je spálit nechce, ale potom mi poradil, že takové malé součásky se letují, a to že bych si mohl udělat sám. Tak to byla moje první lekce, potom chodily další, jedna za druhou, až dodneška, ale nakonec zvonek přece jen pracoval a já od té doby, až dodneška, jsem nepřestal stavět podobné projekty od obyčejné krystalky, až po složité přijímače, vysílačky, měřící přístroje, komplikované antenní soustavy nebo dokonce jednoduché počítače.

Později jsem zjistil, že když si budu chtít postavit vysílačku (Vysílačku! Za tehdejšího režimu? Na to je kriminál!), že bych měl znát morzeovku. To byl problém, se kterým jsem si tehdy vůbec nevěděl rady. Ale měl jsem štěstí. Moji rodiče poslouchali Svobodnou Evropu na krátkých vlnách a na té samé vlně Svobodnou Evropu rušil ruský vysílač rychlou morseovkou. Byl to blázinec. Rodiče poslouchali Svobodnou Evropu a já se snažil napsat, co vysílali rusáci. Ze začátku to bylo beznadějné. V té rychlosti jsem sotva stačil napsat jedno písmeno za minutu, ale asi po dvou letech tvrdohlavého a vytrvalého sezení u rádia jsem bez chyby psal všechno, co rušička vysílala (vysílali anglický text). Lekce k naučení: Nikdy, ale opravdu nikdy, se neučte morzeovku tímto způsobem!

V roce 1958 jsem obdržel koncesi k vysílání, značku OK2AEI a to znamenalo, že jsem se dostal do společenstva kamarádů a přátel oddaných elektronice a amatérskému vysílání. A můžu říci, že to byli dobří přátelé! V roce 1968, po ruské invazi Československa, jsem se rozhodl, že už tam nemůžu žít. Život kdekoliv jinde ve svobodném světě by mohl být lepší, než život v komunistickém Československu. Byli jsme tehdy čtyři do Slintákovy rodiny a v té době bylo nemožné vycestovat z republiky bez povoleni. Bylo možné navštívit cizí zem jako turisté, ale jen když někdo z cizí země vám poslal pozvání se slibem, že vaše výlohy bude hradit. Já jsem se snažil vyřešit toto dilema takto. Jako radioamatér vysílač jsem už navázal několik spojení s rakouskými amatéry a vlastnil jsem jejich kartičky, které jsme si vzměnili po navázání spojení. Takže jsem dvěma amatérům v Rakousku napsal dopis s prosbou o pozvání celé mojí rodiny k nim do Rakouska s vysvětlením, že nemíním jet k nim, že je to všechno jen záminka k obdržení povolení k vycestování. To bylo dost velké riziko k vůli všeobecně známé poštovní cenzuře. Ale dvě pozvání přišly obratem pošty a pak během dvou týdnů moje rodina opustila zemi. A během dalších dvou měsíců jsme přišli do Ameriky. Teď také už pochopíte, proč už dvakrát jsem mluvil o přátelstvi mezi radioamatéry. Toho přátelství jsem já živým dokladem a těm dvěma rakouským amatérům jsem nadosmrti vděčný!

V Americe

Byli jsme čtyři, co jsme přijeli do Ameriky. Moje žena, syn Martin, dcera Veronika a já a brzy po našem příjezdu se nám narodil syn Petr. Když se moje žena se mnou rozvedla, oženil jsem se s Aničkou a tak získal nevlastního syna Reneho. Anička pochází z Těšova, Těšov je vidět z Nivnice a já a Anička jsme se znali 'od vidění' ze studií v Uherském Brodě.

Jsem strojním inženýrem (vystudoval jsem Vysokou Školu Zemědělskou v Praze, fakultu mechanizace) a elektronika je mým koníčkem. Mít takového koníčka takovým způsobem, jak ho mám já, znamená to nikdy se nepřestat učit o všem, co se electroniky týká. Navazovat spojení s jinými amatéry je jedna stránka radioamaterství, a já sám jsem navázal spojení s několika tisíci amatéry, ale můj skutečný zájem je ve znalosti oboru, v konstrukci zařízení, experimentování. Ztrávil jsem mnohem více hodin konstrukcí a zkoušením elektronických obvodů než vlastním vysíláním. Tady v Americe jsem pracoval skoro celou dobu u Fordových Závodů, nejdříve jako zkušební inženýr, později ve vedení. Teď užívám důchodu na Floridě. Mám rád jezdit kanoí do divočiny do pobřežních bažin plašit aligátory a mám také rád vyjížďky výletními loděmi po celém světě. Žízeň po cestování nám zůstal z doby komunismu, kdy jsme cestovat nemohli, ale lituji, pokročilý věk nám brání jezdit na vlastní pěst třeba do Austrálie nebo do Mexika, tak jako dříve. Musím se zde také zmínit o plachetnici jménem Beruška, kterou jsme s Aničkou dokončili u Toleda v Michiganu a se kterou jsme se pak plavili po Velkých Kanadských Jezerech (musíte navštívit naše stránky Beruška). A samozřejmě mám rád svoje vnoučátka Julii, Kryštofa, Sabrinu, Kalistu, Maurine and Maxe Františka a jejich maminky Tracy a Jennifer. A především velice rád vařím.

(Když se radioamatéři loučí po spojení morseovkou, posílají si navzájem kódovou zkratku - pozdrav - "73")

73 od Franty, KB4FS