Untitled Page

Tak vaří polévky moje žena Anička. Já jenom, když mne ona o to požádá, vykostím slepičku, kosti a kousky masa z té slepičky dám do patřičně velkého hrnce, zaliji je vodou, přidám cibuli a trochu soli a koření, počkám, až se voda dostane do mírného varu, hrnec zakryji pokličkou a jdu si po svých. Ostatní nechám na Aničce. Potom po nějakém čase mne Anička zavolá k jídlu a já si mohu být jistý, že mne čeká neobyčejný chut'ový zážitek, který si já vychutnám do poslední kapky té polévky.

Viktorův citát mluví o polévkách, ale platí o vaření (a pečení) všeobecně. Když jste se naučili vařit rajskou omáčku, a ona byla dobrá, nechtěli jste se naučit i stejně dobrou svíčkovou a nepřišli jste při tom na to, že obě omáčky jsou v podstatě stejné jen s malými rozdíly v postupu nebo ingrediencích? A nezjistili jste jen krátce potom, že nejdůležitějším ingredienten jídel je vaše srdce, že bez něho neuvaříte dobře žádné jídlo? A že potom se ani nemusíte ptát na recepty! Stačí, když se na jídlo dobře podíváte, ochutnáte ho a není boha aby jste ho po páru pokusech neudělali zrovna tak. Moje maminka mě neučila vařit, ona si myslela, že můj tatínek je ten, kdo by mne měl naučit chlapecké věci na hospodářství (a on mne je dobře naučil - s kosou dovedu séci otavu skoro tak virtuozně, jako on to dovedl), maminka mně jen občas, když jsem zrovna v kuchyni byl, řekla dej pozor na zásmažku, nebo nakrájej mně zelí, ale já jsem si dobře všimnul, jak ona zrovna minulou neděli sama to zelí krájela a co s ním potom dělala, a najednou po létech, když moji rodiče přijeli sem do Ameriky na návštěvu a já jsem schválně pro ně upekl její kachnu se sladkokyselým zelím a s játrovou nadívkou a se vším, co k tomu patří včetně knedlíků, maminka se nestačila divit se slovy "a kdo ťa tú kačenu tak naučíl, tak ju nikdo nedělá". Já tu kačenu dodnes tak dělám. Tak, jak ji dělala maminka (*) a také uvařím každé její jídlo, na které si ještě po létech vzpomenu. Znovu opakuji, maminka mne nikdy vařit neučila a všechny ty jídla dělám bez jediného receptu. Úplně mi stačilo dobře se kdysi dívat, pak si to párkrát zkusit . . . .

      (*) Požádaly mne moje děti, at' jim napíši recept na moji kachnu. Zkusil jsem to napsat a vyšlo to na pět samostatných receptů.
           Recept jak udělat játrovou nadívku (cibule, vajíčka, slepičí játra, olej, osmažená houska, pepř, sůl, kolik všeho a co s tim vším
           udělat), recept jak připravit kachnu, jak ji nadít a jak ji péct, recept na červené dusené zelí (zelí, pepř, nové koření, cibule, olej,
           ocet, cukr, sůl a postup práce), recept na neobyčejnou rajčatovou št'ávu (rajčata, sůl, vypečené sádlo z kachny, mouka)
           a recept na knedlíky, které tady v Americe nebo i v česku už jenom málokdo dělá, protože . . . no o tom raději psát nebudu.

           Sám jsem se nestačil divit, jak složitě to všechno vypadalo jako celek.

Musím se přiznat, že o těch receptech to není až tak docela pravda. Používám jeden jediný recept a to na zavařování dyní. Maminka dyně zavařovala, já jsem byl po nich posedlý, tady v Americe je nikdo nedělá (neumí) a tak mně nic jinoho nezbývalo, než se je naučit zavařovat sám. Že to nic není? Zkuste to! Snad žádný recept jsem nezkoušel tolikrát, jako tento recept, ale nakonec moje zavařené dyně jsou tak dobré, jako ty maminčiny. A tak jednou za rok si tento recept vytáhnu a dám se do díla. Ne, že by ten recept byl složitý, ale moc záleží na přesném poměru ingediencí a kdo si to má pamatovat. Tak toto jediné mám napsané, protože zrovna na dyních mi moc a moc záleží.

A pokud se týká jídel exotických (mexických, italských, čínských, thajských, havajských a jiných a jiných skoro až do nekonečna), ujišt'uji vás, že většinou taky stačí se jen dobře podívat, ochutnat, párkrát si to zkusit a máte úspěch zaručený. Ale tak jako ve všem i tady je výjimka. Když se ji budete chtít dovědět, budete si muset o ni napsat. Je to můj osobní zážitek a vyprávění na dlouhé lokte a tady na to ani není dost místa (pro oživení mé paměti připomeňte mi "šwei-ču-žhou" a mne dostanete na fslintak@hotmail.com).

Zbývá ještě odpovědět na otázku 'proč'. Ne jednou se mě různí ptali, kde že se's načil tak dobře vařit? Na toto jsem měl vždy připravenou odpověd' ve smyslu znáš to o tom Daliborovi a o té nouzi? Když se jednalo o dobrého známého, tomu jsem nemusel říkat nic víc, ten věděl, jak to chodilo v mé první domácnosti. Na tom Daliborovi byl totiž velký kus pravdy. To si uvědomuji především ted', kdy bych nemusel do kuchyně vůbec vkročit a jenom se nechával k jídlu bez práce zvát. Ale Anička si zaslouží nějakou mou pomoc v kuchyni, ona mně také pomáhá na zahradě. To je všecko! Správněji, to je všechno! (Poznámka - příležitostně si otevřte stránku 'Jak žit', tam se dovíte podrobnosti.)

Ale když vynechám ty všelijaké 'vtipnosti' a když se mne znovu zeptáte proč tak rád vařím, odpovím no proto, že rád dobře jím!

Rád bych už skončil, už se mi to protahuje moc doširoka, ale já jsem na začátku řekl, že chci tady vysvětlit můj přístup k vaření a k životu. O vaření jsem už mluvil víc než dost a k tomu životu . . . .     (A o čem jsem to až doposud mluvil, když ne o pravé podstatě samého života?) Na téma život mluvili a psali povolanější a kdo jsem proti nim já? Stačí, když si vezmete 'Desatero Božích přikázáni', potom se zamyslíte nad 'Sedmerem hlavních hříchů', no a pro začátek by to i mohlo stačit. A k tomu já nemám co dodat.

Váš František Slinták, Anička se přidává.