Beruška

Beruška je plachetnice postavená v polynezkém stylu jako t. zv. 'trimaran'. Má hlavní trup a k němu připevněné dva postranní menší 'plováky'. Oproti normální plachetnici Beruška nemá balast, zátěž, která nedovolí plachetnici se převrátit. Tuto stabilitu u trimaranu zastávají postranní plováky. A protože nemá balast a je vyrobená ze dřeva, Beruška je za normálních okolností nepotopitelná. Má dva stožáry, používá tak zvaného škunerového oplachtění a tvalo nám to více než patnáct let, než jsme ji mohli spustit na vodu.

Každou část lodi, od trupu přes ráhna, stožáry, plachty, stěhy, atd., atd., než ji František vyrobil, musel ji nakreslit, propočítat na pevnost a především musel dodržet přesně rozměry při její výrobě a při celkovém sestavování. Například stěhová plachta musí přesně zapadnout mezi hlavu zadního stožáru, která je skoro 15 m nad palubou, a patu předního stožáru. Když si představíte, že trup lodi se začne vyrábět a sestavovat v jenom roce, plachty se šijí o tři roky později, stožáry se vyrábí a instalují zase asi o deset let později, potom po ještě jednom roce, když se poprvé plachty vytahují a zkoušejí, potom se vůbec nedivte s jakým napětím konstruktér (František) a posádka lodi (Anička) čeká, jak to všechno dopadne. Nezapomeňte, že každá plachta je je vlastně sestava skládající se z plachty, vytahovacího lana s kladkou a šponovacím navijákem, vratiráhnem s kladkostrojem a s dalším navijákem a nakonec s úvazníkem pro lano (otěž). A když potom po vytažení páté plachty všechno klapne jak na drátku, to je potom důvod k oslavě. Plachty jsme vyjeli zkoušet jeden den po ránu, vyjeli jsme z loděnice na jezero na motor, ale už krátce po poledni jsme se pod plnými plachtami doslova triumfálně vraceli do loděnice zpět.

Tím pádem Beruška byla v podstatě dokončená. Pracovali jsme na ní víc než patnáct let a pocity, které jsme v tom okamžiku prožívali - o popsání těch pocitů se ani ted', po létech, nepokusím. Na to nemám patřičných slov. Ale určitě jeden z těch pocitů byla radost z dobře vykonané práce.

Po dokončení Berušky jsme se s ní plavili asi tři roky po Velkých Kanadských Jezerech. První rok jsme ji zkoušeli a učili jsme se s ní zacházet, druhý rok jsme vylepšovali její vybavení a třetí rok jsme se připravovali na plavbu po proudu řeky Sv. Vavřince do Atlantického Oceánu, do Karibiku a dál do světa. Jinými slovy jsme Berušku vybavili a připravili pro dlouhodobou plavbu po moři (i po rozbouřeném moři). Ale při plavbě po Kanadských Jezerech jsme také, k naší velké lítosti, poznali naše limity, věkové (byli jsme přece jen už v důchodovém věku) a především zdravotní (*) a tak místo plavby do Karibiku jsme se rozhodli s těžkým srdcem v roce 1999 Berušku prodat.

Toto rozhodnutí nebylo lehké. Znamenalo to, že i když jsem se ke svému celoživotnímu snu přiblížil téměř na dosah ruky, ten sen se mi už nikdy nesplní . . .

(*) Asi za tři roky po prodání Berušky František utrpěl mozkovou mrtvici a za další tři roky se musel podrobit operaci na
srdci - coronary bypass - ukázka, jak člověk míní a Bůh mění . . . Beruška ale do Karibiku doplula s novým majitelem
a pak o ní dokonce prišla zpráva až z Kalifornie.

Anička a František Slintákovi

Dodatek.

I když nám naš sen s Beruškou nevyšel, po světových mořích se plavíme dále na výletních lodích (cruise ships) a v pohodlí těchto lodí navštěvujeme daleké země a oceány a na Berušku nám zůstaly jen velmi pěkné vzpomínky.